Historie klubu

Prvopočátky jachtingu v Plzni

Ve Veslařsko-plaveckém klubu, který měl na řece Radbuze sídlo s obstojnou loděnicí a dílnou, vzniklo kolem roku 1933 prvních pár oplachtěných kanoí a vpředu i vzadu zakrytá, cca 5m dlouhá pramice. První plavby se tedy uskutečnily na relativně klidné Radbuze, postupně se ale přestěhovaly na Velký bolevecký rybník.

Žádost o založení jachetního klubu odložil příchod roku 1938 a s ním i nacistické okupace. Sportovní činnost byla omezena.

Údajně v r. 1943 si několik příslušníků Wehrmachtu nechalo na Bolevák poslat jednu z tehdy nejmodernějších plachetnic - Olympijskou Jolu. Loď se po válce dostala do majetku Fondu národní obnovy. Později (za pouhých 1500 Korun staré měny) se stala ozdobou právě ustanoveného jachetního klubu.

Vznik jachetního klubu

Nadšenci jachtingu se sešli hned po květnovém osvobození 1945 a požádali Národní výbor města Plzně o povolení činnosti Yacht clubu - s řádnými stanovami a řádem, se sídlem na Boleveckém rybníku.

Žádost byla skutečně brzy odsouhlasena (10. června 1945) a Yacht clubu byl předběžně přidělen pozemek v prostoru „Bednárny". Tak začal život prvního jachetního spolku na území Západočeského kraje. Prvním předsedou klubu byl Gustav Setunský.

Dnem 13.4.1946 Správa lesů, statků a vod města Plzně povoluje „Loďkování na Velkém rybníku", a to pro 10 plachetnic a 20 drobných plavidel s bezmotorovým pohonem, výhradně k účelům sportovním, nikoliv výdělečným, a to jen v době denní, tj. od východu do západu slunce - přiložen i plán rybníka s vyznačením povolení i zákazu „Loďkování".

Především kvůli příbytku členů byl od Fondu národní obnovy zakoupen z Třemošné vojenský dílcový objekt a prozatímně postaven na pilotech. Protože někteří členové byli zaměstnáni ve Škodovce, zajistili, aby za pomoci strojů (především buldozerů) bylo opraveno přístaviště a celá plocha od silnice až k hladině rybníka. Z bahniště a břehu plného rákosí vznikla plocha s pevným břehem a dvěma moly ohraničujícími přístav. Tyto velmi náročné práce trvaly od r. 1946 do r. 1950. Pracovní i sportovní aktivita členů poklesávala, a tak předseda Setunský nabádal k osvojení si větší lásky k jachtingu a pracovně-brigádnické aktivitě. Kapitán klubu žádal, aby se zvyšovaly znalosti teorie i praxe a aby se dodržovala zásada, že kdo nebude mít odpracováno alespoň 30 brigádnických hodin, nesmí jezdit na plachetnicích, především pak na trofejní O-Jole.

V zimě 1949 se celostátního kurzu pro rozhodčí a předsedy závodních komisí (úspěšně) zúčastnili členové Drobeček, Klemayer, Rozšafný a Wimmer.

Kolem roku 1950 bylo v Plzni 32 jachtařů. V té době byly lodě na jiné závody na jiných vodách dopravovány železničními vozy a koňskými potahy.

V rámci reorganizace tělovýchovy v roce 1952 se klub rozdělil a přijal jméno Lokomotiva Plzeň. V původní dřevěné klubovně byla činnost klubu provozována až do roku 1973, kdy si tehdejší členové postavili novou, zděnou budovu.

Klub sehrál v českém jachtingu v 50. letech důležitou roli - byl jedním z těch, kde byla zahájena stavba plachetnic Pirát. V JO TJ Lokomotiva Plzeň byl postaven dnes již legendární Tulák (Pirát s číslem CZE 1), o kterého se dodnes stará druhá generace rodiny Drobečkových. V začátku 90. let pak zdejší „pirátníci" postavili flotilu nových laminátových Pirátů, čímž se podíleli na celostátní renesanci této (např. v Německu a Rakousku) velice uznávané plachetnice.

 

(text částečně převzat z kroniky YC TJ Lokomotivy Plzeň)

Předchozí stránka: Fotografie 2006
Další stránka: Osobnosti v historii klubu